Analýza obrazu je obyčejně prováděna prostřednictvím pojmů tvar, linie, barva, valér, kompozice, tedy prostřednicvím fenoménů, které jsme schopni bezporostředně spatřit a pojmenovat. Jejich vzájemné vztahy jsou hodnoceny převážně esteticky (např. barvy v kompozici, vztah barev a valérů). Jsou-li však ostatní znakové prostředky strukturovány do více vzájemně souvislých strukturních úrovní, je to možnost, jak zkusit nastolit tyto strukturní vztahy také v obrazoých znacích. Zásadním způsobem k tomu přispěli impresionisté a postimpresionisté, kteří rozložili objekty, z nichž se naše myšlení nedokázalo vymanit tisíce let na elementy, z nichž jsou vizuálně sestaveny. Objekt lze pak zpětně zkonststruovat na základě těchto elementů a i systém objektů je možno založit nikoli na vnějším rámci kompozice, ale na jejich vzájemných vztazích. Systém rozpracoval Cézanne a jeho výsledky využívají mediální zobrazení - strukturní skladba je jejich podstatou.