Vývoj znakových vztahů, 120x120cm, 2008, olej na plátně

Znakový systém a lidský přístup k němu se historicky kvalitativně vyvíjel. To, o čem hovoří Foucault jako o proměnách diskursů, můžeme v jejich zásadních přeryvech chápat také jako postupné odhalování vztahů působení znaku, odkrývání širších okolností jeho působení. Tak můžeme sledovat cestu od primární fascinace znakem na úsvitu lidstva - a přesvědčením, že tato mimořádná lidská vymoženost nevznikla silou lidskou, ale božskou a musí být proto udržována v patřičném původním stavu - až po promýšlení vztahů mezi znakem, jím zobrazovaným obsahem a subjektem, který toto zobrazování reflektuje (Peirce).

V dnešní postmoderní době pak tento trojúhelník v němž na jednom vrcholu nestojí pouze subjekt, ale subjekt strukturně začleněný do society či spíše do vzájemně provázaných diskursů různých societ, na dalším vrcholu nikoli znak (ikon, index nebo symbol), ale vzájemně provázané znakové systémy od haptických přes taktilní, vizuální až k lingvistickým, každý navíc vnitřně strukturovaný do mnoha úrovní (např. lingvistický od fonému přes slabiku, slovo, větu, výpověď až k diskursu) - a konečně na posledním vrcholu nalezneme nikoli izolovaný objekt, denotát či samu realitu, ale nekonečně mnoho možností odhalování tvaru entit, proměňovaných podle toho, kdo jako subjekt či jako societa na ni nahlíží - a s jakým znakovým vybavením.

Tento pohled se může zdát na první nahlédnutí velmi solipsistický, avšak v praxi jsme nuceni nakonec se pro jeden konkrténí rozhodnout a podle něj své činy realizovat - a to nás zavádí do jejich posloupnosti, historie, která je totožná s naším životem, jímž za ni ručíme. Jestliže na úsvitu lidstva jsme byli rádi za jednu jedinou možnost znakově posvěcené existence, nyní je pluralistický výběr možností podmínkou i zárukou naší současné svobody.