Interakce, 120x120cm, 2008, olej na plátně

Schema, které představuje obraz, je základním schematem představ o fungování objektů.

Vstupním principem jeho konstrukce je interaktivita, jeho průvodním principem je respektování nevratné časové, dynamické proměny, nejpříhodněji nazývané dějinností, jak v oblasti fylogeneze přírodní existence a existence lidstva, tak také v oblasti ontogeneze lidského individua.

Interaktivita je jedním z pojmů, vyzdvižených k aktuálnosti s užitím interaktivních multimediálních technologií. Je také však analyzována již u Aristotela(1) a v současné vědě je zastoupena především myšlenkami I. Prigogina:  

„Důkazy nemožnosti nebo neexistence, ať v teorii relativity, kvantové mechanice či termodynamice, svědčí o tom, že přírodu nelze popsat ´zvenčí´, z pozice pozorovatele. Popis přírody je dialog (podtrženo J. V.), dorozumívání, která je podřízeno tomu, že jsme makroskopické bytosti, zakotvené ve fyzikálním světě.“(2)

Prigoginův komentátor V. Hladík: „(pozorovatel) ...se sám v tomto postupu odhaluje jako činný, časově orientovaný systém, čímž nejen fyzikálně zdůvodňuje možnost ´pozorovatele´, ale i ´pozorovatelnosti´, tj. předpoklady a možnosti poznání a vědy vůbec, a zasahuje tím tak filosofickou rovinu problému, kdy je pozorovatel sám zahrnut do svých výpovědí. (podtrženo J. V.)“(3)

Novodobý zdroj má myšlenka vzájemného interaktivního působení poznávajícího subjektu s poznávaným v uvažování jaderných fyziků ve dvacátých letech, zejména v práci Wernera Heisenberga(4), který si uvědomil důsledky toho, že u jaderných částic nelze provést jejich pozorování bez jejich aktivního zásahu elektrony elektronového mikroskopu a tudíž představa objektivity pozorování je nedosažitelná principiálně – vždy je pouze interakcí předběžného stavu pozorovatele a pozorovaného. Jako další příklady takovéhoto chápání interaktivity je možné uvést myšlenky Pierre Teilharda de Chardina o samovývoji vesmíru v strukturní propojenosti jeho kvalit(5) nebo Piagetovu představu vývojové psychologie s asimilačním samovývojem inteligence(6).

Interakce je v tomto pojetí jistým vzájemným dotykem dvou kvalit v totožném místě a čase, ze strukturálního hlediska je zároveň uznáním vzájemných hranic dotyku(7). V naší každodenní praxi si dovedeme představit dotyk, který provádíme např. s počítačem přes kurzor myši nebo přes interaktivní display, či dotyk s druhým člověkem prostřednictvím svého těla. Avšak v pojetí tohoto modelu je naše existence vymezena interakcí s prostředím, které nás obklopuje a jehož jsme byli původně součástí. Tato interakce probíhá kontinuálně a prochází nejen všemi částmi těla (na fyzické úrovni), ale v mnoha dalších strukturních úrovních, které jsou odhaleny a vzájemně systémově vymezeny a usouvztažněny vědeckými poznatky: Naše individuální existence je tak vymezena zejména interakcí našich biologických, psychosomatických a sociálních struktur(8) vůči „zbytku vesmíru“, v závislosti na praxi takto strukturně vymezeného poznávajícího subjektu (buňky, psychosomatického individua či society) o hranicích, na nichž se tak děje(9). Poznávací obsah těchto interakcí je dán strukturní kvalitou příslušného subjektu buňky, psychosomatického individua či society a jejich principiálně vyjádřenou celostní snahou udržet svoji existenci, svůj život.

Na rozdíl od mnohem častějšího soustředění na hledání vztahu věcí, v němž dochází „k činnému působení a k trpnému podléhání“(10), tedy soustředění na myšlenku, z níž vznikla kauzální linearita karteziánského světa, se tak zde obracíme k mnohem méně nápadnému výroku v Aristotelově díle, kde se hovoří o možnosti oddělených veličin, „které se mohou navzájem (zvýrazněno J. V.)uvádět do pohybu a být pohybovány jedna od druhé“(11).

Představa interaktivity může být interpretována jako vzájemně korigované duální akce entit vstupujících do interaktivity, která není ani čistě reflexivní (a tudíž determinační), ani neohraničitelně solipsistická, protože nezakládá nereálnou neohraničenost entických potencí akce bez ohledu na podmínky, v nichž probíhá. Takto pojatá interaktivita v sobě zahrnuje aktivitu každého z členů interakce, jejichž kvalitativní aktivizační potenci v ní odvozuje od historie strukturalizace každé z nich(12).

Interakce, o níž chceme hovořit jako o základu našeho modelu výkladu vizuálního vnímání a posléze jako o základu vývoje vizuálně obrazného znakového systému, je tedy vzájemným působením a z toho odvozeným vzájemným účinkem dvou struktur, které mohou být stejné (např. dialog dvou subjektů probíhající na úrovni sociální struktury, kam spadá ve svých kvalitách i dále zkoumaná otázka interaktivních médií a virtuální reality) nebo odlišné strukturní úrovně (např. hod člověka kamenem).

Představa interakce jako vzájemné kvalitativní transformace struktur v čase

Výsledkem této interakce, která je ze strany obou struktur založena jejich strukturační potencí, je transformace. Každá interakce má tedy za důsledek jistou transformaci struktur, které do interakce vstoupily. Principiálně při každé interakci dojde k transformaci obou interagujících entit(13).