Vancat - Paintings

Mám za to, že vývoj lidského mozku byl do značné míry popoháněn jazykem.“
Roger Fouts

Z předcházejících vývodů není sporu, že tím, co může nejvíce přispět k odhalení gnoseologických aspektů vizuálně obrazných vyjádření nových médií jako hlavního tématu této práce, není pouze analýza obrazného či neobrazného označení výsledků introspekce našeho vnímání − „toho, co vidíme na vlastní oči“ – jak se obvykle vyskytuje coby základ analýzy, ale konkretizace interakčních relací mezi sociální a psychosomatickou strukturní vrstvou lidské interakce v takto neoddělitelném zobsažňování vizuálního vnímání (jak vizuálně obrazném, tak jazykovém), která – z introspektivní pozice každé z těchto strukturních úrovní - je vztahem mezi vizuálně obrazným i neobrazným znakovým systémem (na straně sociální struktury) a obraznosti (na straně psychosomatické struktury jedince)(1).

Tento vztah je dosud převážně nahlížen coby sémiologický fakt klasickým prizmatem Peircova triadického vyjádření vztahu objektu, vehikula a interpretantu, či grafického trianglického vyjádření Ogden-Richardsova trojúhelníku, v němž jsou obdobně, avšak s osobitým pojmenováním vyjádřeny obdobné vztahy referentu, symbolu a reference(2) .

4. Referenční trojúhelník, navržený C. K. Ogdenem (The Meaning of Meaning, Londýn, 1923). Zde doplněn šipkami vyjadřujícími vzájemné interakce jednotlivých členů modelu.

Vztahy, tak jak jsou zde v tomto modelu popsány, jsou však také zastřeny jistými rysy introspekce, s jejíž pomocí byl sestaven a které navozují představu nezávislé objektivity jejich takto popsaných vlastností, v rozporu s tím, co jsme uvedli o strukturně relačním interaktivním modelu. To se v naší otázce projevuje v nehomogenitě přístupu v Peircově rozdělení znaků na ikon, index a symbol, kdy jak ikoničnost, tak indexiálnost těchto znakových tříd je předpokládána coby objektivita, coby danost sama od sebe, bez ohledu na jejich podmíněnost rozpoznáním na úrovni psychosomatické existence (poznávajícím subjektem) a z toho plynoucí důsledky (3).

Nehomogenita klasického sémiologického modelu ve vztahu k ikoničnosti je prokazatelná po jeho umístění do vztahů ke strukturnímu relačnímu modelu vizuálního nazírání:

5. Začlenění Ogden – Richardsova referenčního modelu do strukturního modelu subjektu

Symbol, respektive spíše znakový systém, jehož je symbol částí, se projevuje jako strukturní součást sociální struktury, zatímco reference, dosud instinktivně srovnávaná s naším introspektivně chápaným rozvažováním, spoluvytváří podřazenou strukturní úroveň psychosomatického individua.

Zatímco introspektivně, z fenomenlogicky nastolené pozorovací pozice našeho „nitra“, vidíme celkem logicky znak vně před sebou, čímž může být postaven vedle stejně před námi postaveného „objektu“ (referentu) − z pozice strukturního, historicky (ontogeneticky) chápaného modelu, vyhlíží situace zcela jinak! To, co se domníváme vnímat jakoby příchozí „zvenku“, není nic jiného, než naše fyzikální, chemická či biologická interakce se svým prostředím, zaznamenaná vždy skrze interakce dalších, strukturně vyšších interakčních úrovní(4) . Obsah, který tomuto zhodnocení interakce přikládáme, záleží od toho, na jaké strukurní pozci tyto interakce zobsažňujeme. Zda pouze na strukturní pozici individua, která bez účasti vyšší strukturní úrovně (sociální) nemůže dosáhnout jejího uvědomění, ale pouze jejího akčního, mimovědomého zhodnocení (např. reflexivně vyvolaným útěkem), nebo zda tato individualizovaná, instinktivní interakce se stává referencí (teprve) tehdy, když této psychosomatické akci přiřadíme na strukturní pozici society symbolické označeni(5) .

V tomto interakčním pojetí reference ovšem objekt (referent) ztrácí nezávislý, zdánlivě sám sebou daný, konkrétně stabilní obsah, neboť jsme jej do sémiologického modelu vložili coby výtvor našeho introspektivního postoje, ale může být vztahován pouze k ohnisku interakce, kde se jeho kvalita aktuálně strukturně vytváří pod vlivem kvalit interakce − fyzikální, chemické, biologické, avšak také psychosomatické či sociální, které do něj zavádějí psychosomatickou a sociální zkušenost živoucího organismu. Všechny tyto interakční potence jedinečné vzájemné interakce všech těchto strukturních úrovní socializovaného individua jsou transformovány v konkrétní aktualizaci těchto interakcí, která se stává jejím obsahem.

(1) Aumont (2004, orig. 1995, 175) o této aktuální podmíněnosti potence vnímat, vnímané zhodnotit a případně o něm komunikovat hovoří jako o dispozitivu: „Termín dispozitiv, jak je dnes používán, byl navržen v 70. letech pro označení způsobu, jímž se materiální prezentace filmu, a zejména okolností jeho projekce napojují na širší, ideologický, fantasmatický projekt, který každopádně závisí na kategorii subjektu, k jehož posilování na oplátku přispívá.“ Zároveň ho však později (2005, 134 n) chápe jako jisté možnosti, jaké poskytuje vnímateli „podíl dispozitivu“, který ve své knize Obraz umisťuje hned za „podíl pozorovatele“. Podíl dispozitivu má v tomto pojetí tedy spíše než povahu přímé integrace podmínek vnímání, zažitých pozorovatelem, jak je chápeme ve své práci zde my, spíše povahu vnějších sociálních okolností vizuálního vnímání: „Mezi tyto sociální determinace patří zejména prostředky a techniky produkce obrazů, způsob jejich oběhu, případně reprodukce, mísa, kde jsou dostupné, a nosiče, které slouží k jejich šíření. Všechny tyto materiální (???) a organizační údaje shrnujeme do pojmu dispozitiv, který přebírá a poněkud posouvá smysl přidělený tomuto pojmu na začátku šedesátých let ve významných studiích o filmu“ (2005, 134).
V této souvislosti je termínu poněkud škoda, rozhodně by byl uplatnitelný jako pojem, který synteticky shrnuje komplexní potencionální vybavení vnímatele k vizuálnímu vnímání a k vnímání a interpretaci vizuálně obrazných znaků, v interakci biologické (smyslové), psychosomatické a sociální vybavenosti (v sociální vybavenosti tak, jak jej ve schopnosti rozlišit a uplatnit jistý, historicky založený typ figur vyjádřil Francastel nebo W. V. Dunning ve stati Pojem já a postmoderní malířství: konstrukce post-karteziánského diváka (in: (ed.) Kesner; 1997, 197 – 210).

(2) Ogden – Richards, in: Palek; 1997, 182, upraveno v grafických tvarech jednotlivých objektů za účelem zřetelnosti jejich uplatnění v následujícím strukturním modelu.

)3) Peirce, in: Palek; 1997, 43 a 57n. „Ikon je znak, vztahující se k OBJEKTU, jejž designuje pouze díky svým vlastním rysům... Cokoli, ať již kvalita, existující individuum, nebo zákon, je IKÓNEM nějaké věci, pokud je to té věci podobné a užívané jako její znak.“

(4) Zde je možné promítnout si výsledky zkoumání interakce analytickou filosofií – zejména otázku W. V. Quina (1994) po způsobu uspořádání vnitřních informací jako reakce na tuto interakci. Z hlediska strukturního modelu vnímání se jeví jeho otázky přinejmenším oprávněné, i když jejich řešení v duálním postavení vnitřního a vnějšího vyžadují budovat složité logické konstrukce, vůči nimž jsou takto strukturně rozčleněné plurální interakce přehledně vysvětlitelné.

(5) Jak si později vysvětlíme, cokoli z fyzikální, chemické či biologické strukturní úrovně interakce se může stát znakem. Fenomenologická účinnost znaku v introspektivním pohledu je od takto strukturně podřízené úrovně interakčního chápání prostředí téměř neoddělitelná, fenomén fyzikální, chemické či biologické interakce se stává znakem, aniž bychom si při tom zároveň uvědomovali strukturní podmínky, které je třeba splnit, aby se znakem stal.