Publikaci je možné zakoupit v prodejně Karolina, Celetná ul., Praha 1

OBSAH (paginace podle rukopisu):

ASPEKTY REFLEXE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ VE VÝTVARNÉ VÝCHOVĚ 12
Zkušenost s výtvarným uměním 12
Přístup k estetické hodnotě výtvarného díla 14
Proces výtvarného umění 15
Komunikace o výtvarném umění jako aplikace jeho celistvého modelu 16

SOUČASNÁ SITUACE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 22
Problém komunikativnosti výtvarného umění 23
Problém originality umělce, hodnot uměleckého díla a inovace hodnot 26
Problém estetických hodnot současné umělecké tvorby 29

NÁVRH MODELU UMĚLECKÉHO VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ A ZACHYCENÍ SVĚTA 32
Předpoklady pro vytvoření modelu uměleckého výtvarného procesu 32
Podmínky platnosti navrhovaného modelu 32
Pragmatický účel uměleckého výtvarného procesu 33
Rozlišování mezi strategií poznání a strategií vnímání a uvědomění 36
Strukturální model uměleckého výtvarného procesu 40
Historický aspekt v strukturálním modelu uměleckého výtvarného procesu 42
Konkrétní relační vztahy strukturálních modelů a jejich genetická návaznost 44
Aplikace strukturalistického modelu 44

MODELY HISTORICKY PŘEDCHÁZEJÍCÍ STRUKTURÁLNÍMU MODELU VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ A ZACHYCENÍ SVĚTA 46
Lineární model vizuálního vnímání a zachycení světa 46
Znakový (trianglický) model vizuálního vnímání a zachycení světa 56

PLURALITNÍ MODEL VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ A ZACHYCENÍ SVĚTA 63
Poznámka k metodě následujícího výkladu 63
Procesuálnost pluralitního modelu vizuálního vnímání a zachycení světa 70
Strukturalita pluralitního modelu vizuálního vnímání a zachycení světa 71
Budování vizuální představy subjektu o realitě jako strukturální proces 75
Somatická úroveň ve strukturálním modelu vnímání 81
Otevřenost potence vizuálního vnímání 83
Strukturalita aktivace genetické potence smyslů 85
Ontogenetická úroveň ve strukturálním modelu vnímání 90
Zrak jako konceptuální smysl interakce s realitou 90
Predestinace "vzniku tvaru" 91
Neuronové "zakotvení" zrakové informace 94
Koncept strukturální souvislosti somatické a ontogenetické úrovně vizuálního vnímání 96
Koncept strukturální souvislosti ontogenetické a sociální úrovně vizuálního vnímání 98
Koncept strukturální souvislosti somatické a sociální úrovně vizuálního vnímání 102
Funkce sluchu ve vnímání světa 103
Smyslová koordinace jako základ primárního vizuálního rozčleňování 104
Sociálně znaková koordinace a rozčleňování vizuálního vnímání 106
Sociální vrstva strukturálního modelu vizuálního vnímání a vizuálního zobrazení 106
Tvorba vizuálních znaků a funkce výtvarného umění 108
Strukturální vývoj kvalit vizuálních znaků jako historická funkce 110

PROCES SOCIALIZACE VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ V ONTOGENEZI 114
Úloha řeči v socializaci vizuálního vnímání 115
Vizuální vnímání a zobrazování při omezené jazykové komunikaci 117
Bezobrazná a obrazná vizualita 122
Jazyková souvztažnost obraznosti 123
Procesuálnost vývoje osobnosti a procesuálnost jazykové komunikace 126
Řečová souvztažnost vizuálního vnímání 128
Analýza vztahu obraznosti a vizuálního vnímání 129

FUNKCE VIZUÁLNÍHO ZOBRAZENÍ V STRUKTURÁLNÍM MODELU VNÍMÁNÍ A ZACHYCENÍ SVĚTA 132
Funkcionalita vizuálního zobrazení 132
Aktualizační proces přijímání modelu reality v mysli 133
Nesoulad aktuálního a stávajícího modelu reality v mysli 136
Uplatnění znaku v systému rozpoznávání a transformace aktuálních modelů reality v mysli 137
Účinnost vizuálního znakového modelu 139
Praktické závěry ze srovnávání znakového modelu a modelu v mysli 140
Vizuální vnímání jako strukturovaná interakce 143
Historické pojetí vývoje vizuálního vnímání jako růst jeho struktury 145

RESTRUKTURACE VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ SUBJEKTU VE VZTAHU K RESTRUKTURACI VZTAHŮ VE SPOLEČNOSTI 147
Úloha vizuálního zobrazení v socializaci vizuálního vnímání 147
Geneze vizuálního zobrazení 147
Historické a sociální předpoklady interpretace kontextu vizuální znaku 148
Vrstvy obsahu vizuálního zobrazení 149
Ontologická vrstva působení vizuálního zobrazení 151
Rozšiřování obsahu vizuálního zobrazení na podkladě nového ontologického kontextu 152

PODÍL VIZUÁLNÍCH MODELŮ NA PROMĚNĚ VNÍMÁNÍ SVĚTA 154
Specifičnost vizuálního zobrazení ve vztahu k řeči 154
Růst strukturální kvality vizuálního zobrazení 157
Historický posun interpretace vizuálního znaku jako nárůst životní zkušenosti 158
Nevědomý a uvědomělý přístup k vizuálnímu znaku 158
Magický a dualistický přístup k vizuálnímu znaku 159
Lineární a strukturální pojetí interpretace znaku jako získávání životní zkušenosti 161
Historie tvorby vizuálních znaků (výtvarného umění) jako narůstání strukturálních souvislostí poznatků 162

PROMĚNA VÝTVARNÉHO UMĚNÍ JAKO PROMĚNA JEHO GNOSEOLOGICKÉ A KOMUNIKAČNÍ FUNKCE 165
Základní atributy strukturálního modelu výtvarného uměleckého procesu 165
Nevědomý a uvědomělý přistup k uměleckému procesu z hlediska vnímatele 168
Umělecký proces z hlediska tvůrce 170
Ontogeneze umělecké tvorby jako ontogeneze gnoseologické a komunikační funkce 174
Subjektivní konkretizace obsahu vizuálních modelů, jejich pluralita v komunikaci a jejich historická proměna 175
Hodnota uměleckého díla 179
Obraz jako sociální kalibrace vidění 179
Umělecký obraz jako kreativní experiment 181
Časoprostorové souřadnice originality výtvarného uměleckého díla 183
Originalita výtvarného uměleckého díla jako sociálně strukturální faktor 184
Aktualizace sociální pozice při interpretaci uměleckého díla a při určování jeho hodnoty 186
Subjektivní interpretace originality uměleckého výtvarného procesu v její historické strukturální souvztažnosti 187
Vizuální modus - historická a sociální strukturální souvztažnost pro vzájemné porovnání subjektivních ocenění kvalit uměleckého výtvarného díla 194
Hodnocení uměleckého díla jako projev zastávaného vizuálního modu 195

UPLATNĚNÍ DYNAMICKÉHO STRUKTURÁLNÍHO MODELU VÝTVARNÉHO UMĚNÍ VE VÝTVARNÉ VÝCHOVĚ 199
Dosavadní odstup výtvarné výchovy ve vztahu k výtvarnému umění 199
Místo výtvarného umění v procesu výtvarné výchovy 201
Subjektivita v uměleckém procesu jako východisko výchovy 201
Aktualizační pozice výtvarného umění ve znakovém procesu 203
Místo výtvarné výchovy v procesu výtvarného umění 203
Výtvarná výchova na místě diváka v struktuře uměleckého procesu 203
Uvědomělost a neuvědomělost uplatnění vizuálního modu ve výtvarné výchově 205
Změna vizuálního modu v průběhu života jednotlivce 206

PROMĚNA OBSAHU VNÍMÁNÍ VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ 20. STOLETÍ JAKO PODKLAD K PROMĚNĚ VIZUÁLNÍHO RÁMCE SOUČASNÉ VÝTVARNÉ VÝCHOVY 208
Syntetický náhled na modernu jako na proměnu vizuálního modu 208
Proměna obsahu vnímání světa od objektu k procesu a struktuře 211
Destrukce stability a statičnosti objektu 211
Konstruktivní povaha dadaismu při zvýznamňování nového obsahu 213
Vztah modernismu a postmodernismu 215
Medializace současného výtvarného umění 216

ZÁVĚR 219

BIBLIOGRAFIE 220

Recenze doc. PaedDr Jana Slavíka, CSc. (Pedagogická fakulta UK):

Kniha PhDr. Jaroslava Vančáta "Tvorba vizuálního zobrazení" je v posledních několika letech již čtvrtou originální monografií, která se zrodila na poli tuzemské teorie výtvarné výchovy (viz pozn. 1). Není to málo vzhledem k tomu, že teoretiků tohoto oboru je u nás asi tolik jako příslovečného šafránu a že ani ve světě nejsou teoretické publikace v této odborně náročné oblasti na pomezí umění a výchovy příliš časté.

Vančátova kniha je na vztah výtvarné výchovy k výtvarnému umění speciálně zaměřena. To je velký klad. V posledních deseti letech se totiž jasně ukazuje, že teorie výchovy uměním potřebuje nové psychodidaktické analýzy svého předmětného pole, tj. umění. Tyto analýzy nemohou být suplovány ze strany obecné teorie umění nebo estetiky apod., ale nutně musí mít svůj vlastní úhel pohledu a svůj vlastní diskurz respektující specifickou situaci umění ve výchově. V tomto ohledu je Vančátův text nejenom vítaným příspěvkem pro výtvarnou výchovu, ale má co říci i v širších teoretických souvislostech z pohledu obecné úlohy a smyslu umění v současné edukaci.

J. Vančát nahlíží své téma v poměrně širokém poznávacím horizontu, v němž velkou pozornost věnuje nejenom kulturním a sociálním souvislostem výtvarného projevu, ale i fyziologii výtvarného vnímání v souladu se svou snahou soustředit se na specifičnost a dynamiku procesů výtvarných aktivit. Myšlenkovým východiskem textu je originální teoretický model uměleckého vizuálního vnímání, který je autorem označován jako "strukturální" nebo - v sociálním smyslu - "pluralitní". J. Vančát jej představuje na pozadí kritiky tzv. "lineárního" modelu vnímání, založeného v renesanci, a "trinagulárního" Ogdenova - Richardsova modelu z první poloviny 20. stol. Strukturální model podle J. Vančáta lépe vyhovuje současné kulturní realitě zejména vzhledem k jejímu pluralitnímu charakteru a zvýšené dynamice proměn ve způsobech vnímání.

V těchto souvislostech autor na některých místech snad až nadmíru zdůrazňuje problém ikonické izomorfie, která ani v renesanci nebyla sama o sobě cílem výtvarného umění, přičemž naopak nechává víceméně stranou leckteré otázky homomorfie, identifikace, verifikace apod., které by si v daných souvislostech zasloužily pozornost. Autorovo uvažování v této oblasti je však inspirativní a pro naši teorii výtvarné výchovy nabízí neotřelé cesty k prohloubenému poznávaní.

Vančátova teorie se opírá o předpoklad, jistě velmi oprávněný, ale místy z mého pohledu poněkud jednostranně "flusserovsky" orientovaný, že vizuální vnímání je fatálně závislé na kulturních vlivech a na sociálně motivovaném učení. Jednoduše řečeno, člověk může vidět pouze to, co se naučil vidět v kontextu své civilizace a pod vlivem svého sociálního okolí. Tímto způsobem vzniká vizuální kultura, charakterizovaná jako soubor rozmanitých, ale v lecčems navzájem blízkých způsobů vidění (srov. Duncun 2001, pozn. 2). A v této "škole vidění" má zcela zásadní úlohu právě umění.

Umělec ve své tvorbě nabízí svým divákům "dosud neuvědomělé či dokonce dosud neviděné kvality reality" (s. 83 recenzovaného díla), přičemž podstatnou otázkou je, jak se tendence, které zprvu odhalili umělci ve své subjektivní zkušenosti, "posléze staly sociálními tendencemi, umožňujícími jak rozpoznání těchto kvalit, tak komunikaci o nich" (tamtéž). Tak vzniká určité historicky podmíněné pojetí "vizuality" nebo vizuálního zobrazení, které J. Vančát chápe jako důsledek zvláštního druhu obrazného uvědomění (na rozdíl od bez-obrazného vizuálního vnímání, např. při neuvědomělé zrakové orientaci). Obsahovou analýzu tohoto pojmu, které se autor podrobně věnuje, považuji pro současnou výchovu za zásadně důležitou a neměla by ujít soustředěné odborné pozornosti.

Z výše citovaného úryvku je znát, že v souvislosti s obrazným uvědoměním J. Vančát věnuje pozornost vztahu mezi výtvarným a verbálním projevem. Jejich plodné spojení považuje nejenom za nutnou podmínku aktivního výtvarného vnímání nebo tvorby, ale i za předpoklad tvořivého přístupu k výtvarným aktivitám. Tato snaha teoreticky zhodnotit úlohu přirozeného jazyka ve výtvarné aktivitě, v našem oboru nezřídka podceňovanou, je prospěšná nejenom pro teorii, ale neméně i pro výchovnou praxi, která se bez mluveného projevu zcela pochopitelně nemůže obejít.

Svým jasně formulovaným důrazem na vizualitu J. Vančát podtrhuje specifičnost a jedinečnou vývojovou dynamiku výtvarné výchovy. V posledních několika desítiletích byl vizuální aspekt v teorii výtvarné výchovy leckdy přehlížen (jak u nás, tak i ve světě) ve prospěch příklonu k nespecifickému principu tvořivosti nebo jako důsledek zaměření na projektivní psychické nebo sociální aspekty výtvarného projevu. Tím se však plíživě vytrácelo živé jádro, z něhož se sytí a vyrůstá tento výchovný předmět: samotné výtvarné umění se všemi kulturními a společenskými kontexty, do nichž je v dané historické době zasazeno.

Jak vypovídají zprávy ze světových kongresů INSEA (Mezinárodní společnost pro výchovu uměním) z osmdesátých a devadesátých let 20. století, teorie výtvarné výchovy poměrně obtížně hledala způsoby, jak pedagogicky analyzovat a využít málo přehledný a bouřlivý vývoj soudobého výtvarného umění. Vančátův přístup je z tohoto hlediska přínosný. Aniž opomíjí psychosociální rozměr problematiky, z pozice výchovy analyzuje proměny současného výtvarného umění a obrací pozornost k samotnému procesu výtvarné aktivity, který rozebírá především v sémiotických kontextech (s. 122 - 144). Tyto pasáže knihy patří k nejinspirativnějším.

Vančátův přístup pro teorii i praxi výtvarné výchovy nabízí plodná východiska i tam, kde se text dotýká speciálních didaktických problémů. Svým pojetím má blízko ke konstruktivistickému (interpretativnímu) pojetí výtvarné edukace a komunikativnímu (transformačnímu) přístupu k didaktice výtvarné výchovy. Obě tendence patří k progresivním trendům současné výtvarné výchovy ve světě i u nás.

V celkovém pohledu považuji Vančátovu publikaci za přínosnou již pro její tematické i metodologické pojetí, které odpovídá aktuálním světovým trendům, ale přitom si zachovává svůj osobitý a neotřelý pohled. Ale nejenom proto si zaslouží uznání. Neméně oceňuji autorovu racionální argumentaci (i když některé formulace jsou možná nadbytečně složité) a kritický přístup, který vzbuzuje zájem, inspiruje k přemýšlení a vyzývá k rozpravám nebo polemikám. Asi není náhodou, že J. Vančát uvedl svou knihu proslulým Constablovým citátem "Malování je věda...". Dílo má šanci oslovit různé typy čtenářů se zájmem o vizuální uchopení světa a vzbuzuje oprávněnou naději, že povede k plodným a pro obor značně podnětným diskusím.
__________________________
1) BABYRÁDOVÁ, H. - Symbol v dětském výtvarném projevu. Brno : Masarykova univerzita 1999. ISBN 80-210-2079-2.
DAVID, J. - Výtvarná výchova jako smyslový a duchovní fenomén (kapitoly z moderní historie a filosofie předmětu). Polička, Fantisk 1993. ISBN 80-901438-5-7.
SLAVÍK, J. - Od výrazu k dialogu ve výchově - Artefiletika. Praha : Univerzita Karlova - Karolinum 1997. ISBN 80-7184-437-3.
2) DUNCUM, P. - Visual Culture: Developments, Definitions, and Directions for Art Education. Studies in Art Education (A Journal of Issues and Research), 2001 (winter), 42 , 2, s. 101 - 112. ISSN 0039-3541.

Recenze Mgr. Marie Fulkové, PhD. (Pedagogická fakulta UK):

Již delší dobu pociťujeme, že oblast percepce uměleckého díla, bezesporu ovlivněná změnami, jimiž nyní procházejí všechny společenské formace, postrádá u nás výrazný hlas, který by tyto změny reflektoval. Ačkoliv texty, věnující se u nás odborné kritice uměleckých děl, se "pod" textem nevyhnou přiznání pozic sociálních, psychologických či filosofických, chybí zde (a pro výtvarnou výchovu zvlášť) zřetelně definovaná stanoviska, z kterých ten či onen text nabízí interpretaci.

Jaroslav Vančát se hlásí k strukturalistickým východiskům, která nebyla dosud v metodologii české výtvarné výchovy dostatečně prozkoumána ani přijata, i když se tomu přes její názorovou rozrůzněnost lze poněkud podivovat. Domnívám se, že je tomu tak proto, že zde existuje známá dlouholetá absence základních textů (a je tomu tak pro širší veřejnost bohužel dosud), které odrážejí v plné šíři proměny strukturalistických východisek od Pražské lingvistické školy až po současné teorie vizuálního vnímání a poststrukturalistické analýzy s důrazem na zkoumání procesu tvorby významu znaku.

Snad je to právě pojem "vizuální", kterému se obecně dostalo redukce na jakési naučitelné, jednoduché a ploché mechanismy "vidění" ve smyslu pouhého tréninku jednoho smyslu, kterého se obávají výtvarní pedagogové. Je třeba upozornit, že práce Jaroslava Vančáta toto zjednodušení důrazně odmítá a původní znakový (trianglický) model uvádí jako východisko k dalšímu, pluralitnímu modelu vizuálního vnímání ve smyslu poznávání skutečnosti.

"Vidění" je v jeho práci vždy nedílnou součástí "myšlení", či chcete -li "čtení", ke kterému je potřeba kód. Nejedná se však o mechanické přejímání nabízeného modelu dekódování, ale počítá se s aktivním vstupem a aktivní konstrukcí poznání ze strany subjektu (subjektivní vizuální modus). Od původní strukturalistické představy o neměnnosti a fundamentálnosti struktur se však autor výrazně odchyluje přesvědčením o jejich diskursivní konstrukci, a následně i jejich funkci.

Na tomto místě zvláště oceňuji, že se autor odpoutal od věčného dichotomického uvažování (stále běžného v oboru), a to především v oblasti subjekt-objektového členění reality. V současnosti můžeme zaznamenat výrazný posun od takového typu poznání k intersubjektivitě, což ve svém důsledku vede k nové pozici: emocionální již není kladeno jako opozice k racionálnímu, duchovní k tělesnému, umění nestojí v opozici vůči vědě, atd. Vančátův model poznání ve výtvarné výchově nabízí konstrukci poznání specifického druhu: jde o poznání vztahových struktur v jejich proměnlivosti, procesuálnosti a mnohovrstevnatosti.

Že pro současnou výtvarnou výchovu je charakteristická tendence k "rozšiřování hranic" směrem ke společnosti, o tom nelze pochybovat, zrovna tak jako o komunikativní a sociální podobě tohoto předmětu. Děje se tak analogicky s trendy současného výtvarného umění, které reaguje na potřebu svobodně komunikovat o dosud marginalizovaných a tabuizovaných tématech. Přesto se dosud setkáváme ve vyučování s nabídkou autoritativních a patriarchálních modelů, které stanovují žebříčky hodnot a definují míru "vhodnosti" témat, aniž by sebeméně reagovaly na současnou diskursivní povahu poznávacího procesu, o opuštění eurocentrických pozic ani nemluvě. Není divu, že takto chápaná komunikace vede k obavám z medializace současného výtvarného umění. Autor (v závěru práce) reflektuje i tento rozměr, aniž by pochopitelně nastiňoval apokalyptické vize, neboť se - v roli aktivního a reflektujícího subjektu a uživatele - není třeba cítit ohrožen.

Na závěr bych chtěla podotknout, že práce je dobře členěná a srozumitelná odborné veřejnosti nejen z řad teoretiků, ale považuji ji za výrazný příspěvek pro vzdělávání vysokoškolských studentů, pro praxi a další vzdělávání výtvarných pedagogů.