Vážení kolegové, milí přátelé,

dovolte mi v úvodu mého příspěvku vyjádřit osobní potěšení ze společnosti, která tímto svým již třetím setkáním dokládá, že přecházíme do nové doby, nebo že se v ní - právě na setkáních, jako je toto - již dokonce nacházíme.

I.

Před více než třistapadesáti lety projevil Blaise Pascal jisté porozumění pro subjektivní postoj při hledání souhrnné universalistické pravdy. Napsal: "Chceme-li někoho účinně pokárat a ukázat mu, že se mýlí, musíme vypozorovat, z které strany se na věc dívá, neboť z té strany bývá obvykle správná: tu správnost mu musíme přiznat, ale zároveň mu odkrýt stranu, odkud je chybná."

Universalistická pravda takto přestala být spjata s universalistickým prostorem. Z některého místa byla naděje pravdu nahlédnout a z jiných nikoli. Celý zbytek času až dosud byl věnován hledání onoho místa, z něhož je universalistická pravda viditelná.

Nová doba, do níž se dnes snažíme vstoupit, postrádá přesvědčení, že lze najít jedno takové místo, z něhož je pravda vidět bezpečně. V našem novém diskursu dokonce spíše začínáme věřit tomu, že každé místo náhledu přináší svoji, vedle ostatních neméně cennou, autonomní pravdu.

Člověku, zakotvenému v minulém čase, s takovýmito našimi řečmi nejen mizí pravda, ale rozpadá se i prostor. Jeho nářky se zesilují, protože pravda a prostor se nerozpadají pouze jako pojmy. Člověku minulého času rozrušují pravdu i prostor samy technické prostředky, které původně vznikly s úmyslem prostor i pravdu ovládnout. Dnes mu - v podobě médií - rozrušují přímo také samotné jeho smysly.

Nechceme-li se nechat svést k falešným etickým hlediskům, která vycházejí z těchto nářků člověka minulosti a jsou skrytým pokynem k návratu, musíme se pokusit najít alespoň takovou možnost nahlížení pravdy, jaká byla předtím a alespoň stejnou přehlednost prostoru.

Musíme dokázat vysvětlit, k čemu budou technické prostředky, jež jsme vytvořili a jež máme nyní k dispozici, nejen dobré, ale i nezbytné. Našimi spojenci nejsou ti, kdo je jenom užívají po celý svůj život, ale ti, kdo je dokáží použít k svému hlouběji prožitému životu.

II.

Zmatení pojmů, které probíhá v této přechodné době, je způsobeno jejich oscilací mezi starým a novým významem. Hranice mezi osvědčeným a neznámým zdaleka nevede jen mezi probouzenými a neprobuzenými lidmi. Tato hranice neklidu prochází dnes téměř každým z nás. Jistého vyrovnání může dosáhnout teprve ten, kdo dokáže spatřit z nových obsahů pojmů nový systém. Některé obsahy pojmů však nelze téměř změnit, jsou to ty, které jsme získávali v ranném mládí - takže se zdají být přirozené - jsou vrozeny. Z pozice pedagoga, ve které zde vystupuji, musím konstatovat, že proto, abychom mohli vstoupit vyrovnaně do nové doby - potřebujeme dosáhnout přerodu, kvalitou nikoli odlišného od probuzení, jaké se popisuje v mystických textech.

Tato možnost přerodu není dnes omezena pouze na několik vyvolených, ale cítíme ji naléhavě téměř všichni. Proto se nám jeví tato doba tolik vzrušující.

III.

Je-li něco člověku bezpochybně přirozené, jsou to zajisté jeho smysly. Smysly mají naši důvěru v možnosti interakce se skutečností, jsou intimním místem dotyku, jímž často i mimovědomě kontrolujeme celistvost a bezpečí své existence ve svém okolí. Je-li tato existence nejistá a okolí na nás doléhá obklíčením a sevřením, sníme o existenci za tímto setkáním, za touto smyslovou, hmotnou existencí, naše mysl projevuje metafyzické sklony.

Možnost dotyku se skutečností je však v současné době ohrožena zásadně. Hovory o virtuální realitě začínají být již téměř výhružné, na druhé straně však estetik a filosof Wolfgang Welsch staví přímo konkrétní datum - 26. dubna 1986, den Černobylu - za mezník, kdy jsme ztratili možnost obývat a tudíž i vnímat své dosud přirozené prostředí přímo. Katastrofa je zajisté jen urychlením a výraznějším upozorněním na tendenci, která pokračuje velmi plynule. Nutnost nosit brýle na slunci k ochraně před ozónovým zářením se po několika letních sezónách stává přirozenou!!!, stejně jako považujeme za přirozenou jakoukoli svou tělesnou kvalitu, bez níž bychom se jinak dobrali k vlastnímu konci. Situace je již tak zřetelná, že další filosof, Willard Van Quine, ve svém Hledání pravdy nepotřebuje vědecky sledovat vnější svět jako takový (s čímž definitivně zmizela příležitost i pro ono pascalovské pravdivé místo). Místo toho se zabývá vnitřními podmínkami evidence, to znamená vystavbou poznávací struktury, s níž je na základě předchozích smyslových údajů možné či nemožné předpovědět smyslová data budoucí.

V těchto všech bouřích, které z naší tělesné blízkosti odtrhují zakořeněnou představu světa, jsme schopni pochopit své smysly stále jen v dvaapůl tisíce let starém aristotelovském konceptu jako jakási transparentní okna, skrze něž to, co je venku, se dostane víceméně nezkresleno dovnitř. Písek z bouře venku, prolamuje a drtí i tato okna a bez naděje na záchranu zanáší své závěje do naší mysli.

Starý diskurs v takovéto situaci není schopen ničeho jiného než zesilování skel (a tak se mu jeví i ona pyramidálně narůstající hromada moderních mediálních prostředků) což však nakonec vede k zúžení takovýchto oken a ke vzdalování reality. Za pouhých pár desítek let se z filmového zpravodajství, nazývaných často okno do světa či všudypřítomné oko, staly maličké průzory v televizní ponorce, za nimiž stále stejně nepřístupný svět navíc vypadá zdaleka jinak než jaký ve skutečnosti existuje.

Proto si myslím, že je více než zralá doba doplnit do nového diskursu, o nějž zde usilujeme, také odpovídající chápání našich smyslů.

IV.

Jestliže jsem na začátku hovořil o tom, že jsme již definitivně přišli o universální prostor, že pluralita, kterou dnes cítíme, zakládá nespočetně nových míst s nespočetným množstvím jedině odsud platných pravd, stává se další velkou obavou chaos, který z takovéto diverzifikace (opět pojmenování ze starého diskursu) může nastat.

Naději, že se zdaleka nejedná pouze o chaos a že za naplněním osobní svobody každého z nás, kterou nám tato pluralistická situace umožňuje, rozpoznáme jistý řád, nám může dát jedině stejně nové pociťování historie. Ta není dnes již zdaleka lineráním pravítkem s velkými jmény ani s velkými civilizacemi či společenskými formacemi, vepsanými do jeho netečné stupnice.

V dnešním diskursu se pravá historie ukazuje každému také pouze individuálně ve vztahu k jeho osobě. Nezastupitelná cesta, kterou každý život musel projít, aby stanul právě na konkrétním, nezaměnitelném současném místě. Není zdaleka stejnorodá a homogenní, je to kniha proměn - historie právě oněch kvalitativních přerození do jiného stavu - z nichž o jedno další dnes usilujeme. Proto není náhodný dnešní zvýšený zájem o subjektivně pociťovanou historii, reflektovanou například v umění jako "osobní mýtus" či "nová intimita". Média již zajistila zviditelnění vstupu do takovéto individuální historie pro každého z nás. Dnes není nikoho, kdo by neměl k dispozici fotografie třech čtyř generací svých vlastních předků.

Abychom však dosáhli skutečného přerodu v oblasti smyslů, ve sféře dotyku se skutečností, musíme ve sledování této historie - cesty života postoupit mnohem hlouběji.

V.

Jeden z otců moderní fyziky, Werner Heisenberg, při vysvětlování její odlišné povahy od fyziky včerejška, připomněl, že "v přírodovědě se nezajímáme o vesmír jako celek, který zahrnuje nás samotné, nýbrž zaměřujeme svoji pozornost na určité části vesmíru a ty studujeme".

Jestliže vskutku vznikl život tak, jak nám to popisuje moderní věda, musela kdysi nastat ve vesmíru chvíle, kdy se z homogenního prazákladu bezživotí vynořila autonomie organismu, jejíž smyslem a cílem bylo sebezachování, sebeudržení v celku a pokračování v této existenci.

Vesmír se v tu chvíli zásadně rozdělil na dvě části, na život a zbytek vesmíru. Avšak - z pohledu onoho živého - onen pouhý zbytek vesmíru byl považován za vesmír celý, za protiklad, před nímž je třeba něco obhájit, něco z něj získat. (Vrátíme se k této myšlence nakonec, když si uvědomíme, jaký rozsah má dnes to, co např. náš organismus považuje za své a to, co považuje za zbytek vesmíru.)

Tak vzniklo patrně první místo dotyku se skutečností, s prvním smyslovým orgánem, jenž Aristotelovo fenomenologické třídění vůbec nezaznamenává. Tento pro život zásadně důležitý smysl musel dokázat rozpoznat, čemu z okolního světa zahradit vstup do organismu a čemu naopak nechat stát se součástí sebe sama.

V historii, tak jak ji chápe moderní diskurs, můžeme očekávat, že stopy jakékoli minulosti jsme schopni odhalit jako stále přítomné. Ano, naše tělo tento primární smysl dodnes využívá. Nebylo by již účelné, aby obepínal celé tělo, jako tomu patrně bylo v jeho počátcích a jak tomu je dodnes u buňky, avšak ve svém žaludku a ve svých plicích, (částečně ještě také v kůži) máme orgány, které ovládají tuto prostupnost vnějšího prostředí s nitrem organismu.

Od trávení a dýchání, od pronikání vnějších látek do organismu, postupuje také každá ontogeneze živého organismu po jeho zrození v jeho setkávání se se světem a budování konceptu jeho životního prostoru. Zde organismus každého z nás opakuje zrychleně cestu, která v historii vedla k vytvoření a k návaznosti dalších smyslů.

Pocit libosti, pocit homeostáze z naplněného, správnou potravu vstřebávajícího žaludku, je koncept, kterým dítě již od narození poměřuje přijatelnost či nepřijatelnost světa. V životní praxi, která následuje, se dítě již velmi brzo naučí tento pocit předjímat ústy. Chuť dokáže předstihnout budoucí událost trávení a po svém vyškolení zajistit včasnou obranu proti látkám, které by mohly způsobit újmu organismu. Rozlišování různých pocitů chuti a později vůní zároveň dává širší tvář okolnímu světu. Dítě v šesti týdnech bezpečně pozná, které mléko je matčino.

Další extenzi do prostoru znamená formování hmatu. Také ono překonává celistvý koncept světa, jehož zásadním ručitelem je do té doby chuť a dotyk ústy a snaží se vytvořit organismu stejnou jistotu v mnohem širším a na podněty bohatším okruhu. Proto si dítě strká vytrvale do úst nejen ruce, ale i jakékoli předměty.

Zrakový koncept světa, který je u člověka na konci této vývojové řady smyslů spolu se sluchem, vzniká stejně přímou cestou návazností a přerodem hmatového konceptu.

Jestliže dosavadní diskurs pojímal zrakový vjem jako souhrnný, časově synchronní otisk, podobný fotografickému snímku, cítíme dnes ve zraku spíše blízkost k hmatu. Stejně jako on, zrak postupně, v mikročasové následnosti, ohmatává různé části zkoumaného předmětu či scény, aby se v podvědomí z těchto dílčích vjemů a ze své dosavadní zkušenosti rozvzpomněl na tvar, který je pak "spatřen". Zrak neotiskuje trpně vnější scénu, ale interpretuje svět, podoben spíše ruce, která vystupuje ven zevnitř mysli, aby do jakéhosi celku, který je zde vytvořen předchozí zkušeností, přinesla právě jen takové tvary, které tento celek doplňují a rozšiřují.

Pokud někdo nemá zrak, musí si - pokud chce existovat - vytvořit stejně celistvou mapu svého prostředí, bez prázdných a neurčitých míst, na základě geneticky starších smyslů. Takový koncept ostatně mají mnohá zvířata, geneticky je odvozen z jejich života v pralese, kdy čich a sluch daleko dříve varoval ve změti listů před nepřáteli a kdy zrak hrál pouze podružnou roli...

VI.

Pro nově budovaný diskurs, jehož chceme dosáhnout, vyvstává otázka po celistvosti světa, respektive po celistvé náhradě takto ztraceného vnějšího světa jako otázka budování vnitřního konceptu, celistvého nikoli pouze v synchronní provázanosti (čehož minulý diskurs občas dokázal také dosáhnout), ale pociťovaného jako celek také zároveň v oné provázanosti diachronní, v provázanosti ušlé cesty - pociťovaného jako struktura, transformovaná a transformující se v čase.

Z tohoto diskursu jsme schopni hodnotit i dosud nehybné aristotelovské smysly jako funkcionální orgány, místo dotyku se skutečností zároveň proměňující a místem dotyku se skutečností zároveň proměňované.

V tomto prizmatu dokážeme postřehnout obrovskou akceleraci, obrovskou proměnu, obrovský přerod, kterou prošel a čím dál více prochází dosud zdánlivě statický smysl zraku, geneticky nejmladší a strukturálně nejbohatší, v historicky nedávné době. Stačí, abychom si vzali za svědka dějiny výtvarného umění, jejichž obrazy přestaneme vidět v zúženém účelu pouhého estetického prožitku, ale použijeme je jako doklad k důkazu o extenzi tohoto vizuálního smyslu.

Tak nalezneme přímo revoluční etapy v posílení zrakových kompetencí: když člověk začal užívat nástroje a namísto hmatové kontroly musel prohloubit zrakový smysl pro prostorové proporce, když získáním umělého osvětlení prodloužil dobu, v níž se mohlo zrakové vnímání uplatnit, když začal používat k oddělení ostatních smyslů od světa sklo (v automobilech) - nebo televizní obrazovku.

Tvorba tohoto nástrojového konceptu akcelerovala v renesanci, obraz s lineární perspektivou, z něhož je možno rekonstruovat vzájemné prostorové rozmístění předmětů, je právě takovým nástrojem cvičení zraku k zřetelnému prostorovému rozlišování bez hmatové a sluchové podpory. To také dnes snadno každý z nás dokážeme, protože v naší kultuře jen náš zrak na to od ranného mládí školen. To je i důvod, proč většina z nás považuje za pravdivý obraz skutečnosti právě jen tzv. "realistický obraz" renesančního konceptu. Proto jsme do doby kubismu příslušníky nevizuálních civilizací považovali za méně inteligentní, neboť jejich vnímání skutečnosti neprobíhalo v takové preparaci zraku a eliminaci ostatních smyslů (z jakých smyslových podnětů pochází jedno domorodé pojmenování tance "poslouchat nohama").

Elektronické mediální prostředky, o nichž je dnes řeč, pochopitelně tuto zdatnost vizuálního smyslu prohlubují a posilují, a to v takové míře, že zrakový smysl i jím vytvořený vizuální koncept se vymyká ostatní lidské smyslové zkušenosti, autonomizuje se natolik, že vyvstává naléhavá otázka, zda toto odtržení od genetického smyslového základu, tak jak jsem jej výše popsal, člověk dokáže přežít.

Nechci se dostat do oblasti ničím nepodložených hypotéz, ale považuji za příznačnou instinktivní obranu, která v době médií strhává čím dál větší pozornost k celé škále cvičení, tělesnými počínaje a meditačními konče. Ve svém důsledku to není nic jiného, než uchovávání a zajišťování kontinuity celé té genetické linie, jak jsem ji výše popsal.

VII.

Sliboval jsem na počátku apologetiku elektronických mediálních prostředků.

Pohyb a proměna, v nichž se současná doba ocitá a kterou chápeme jako nedílnou kvalitu své existence, nepřeroste patrně v chaos jenom díky těmto prostředkům. Ony umožňují, tak jak jsem vysvětloval, chápat pohyb jako proces a proměnu jako přerod kvalit. Teprve multimediální technika se stává prostředkem, který dokáže skutečnost takto zachytit a interpretovat.

Nevím, do jaké míry si uvědomujeme tváří tvář oněm technickým kouzlům multimédií, oněm programovým finesám a možnostem, které ještě ani pořádně nedokážeme ovládat a které nás takto okouzlují a zahlcují, že poprvé máme v ruce prostředek, který dokáže zaznamenat svět jako strukturu, že se díky interaktivitě těchto prostředků v této struktuře dokážeme svobodně pohybovat, což se mi jeví asi tak velká revoluce jako když renesanční obraz dokázal sjednotit svět jako perspektivu pro sumarizující náhled jednoho pozorovatele. Od takovýchto prostředků nelze couvnout zpátky, nelze se jich vzdát, neboť znamenají radiální rozšíření lidského ducha, znamenají proměnu místa setkání se skutečností.

VIII.

Hovořil jsem na začátku o pocitu starého diskursu z diverzifikace světa a o nebezpečí chaosu, které pro něj tato diverzifikace přináší.

Zdá se, že veškerá pluralita, prohlubující se neopakovatelnost na každém místě dříve zdánlivě homogenní společnosti, je udržována v řádu právě přítomností mediální sítě, která umožňuje svobodnou komunikaci.

Jestliže jsme zjistili, že principem moderní společenské organizace je právě individuum, nezastupitelné a neopakovatelné, je nezbytné mít prostředek, který umožňuje vést jednotlivé individuální dialogy, nikoli jako v jejich klasickém smyslu jako osamocené souboje, v nichž se vyjeví pravda jednoho a porážka druhého, ale dialogy, které dokáží neopakovatelné individuální názory vřazovat do vztahů, při veškerém respektování této požadované neopakovatelnosti v neopakovatelném místě, a zároveň umožňují takto se přesáhnout.

Užití mediálních prostředků zároveň vytváří novou, obrazovou gramotnost, neboť činí poprvé v dějinách technické prostředky videa a elektronických médií každému dostupnou také možnost bezprostřední obrazové tvorby. Dosavadní náročné technické prostředky tvorby obrazů vyžadovaly dlouho školené specialisty, jejich technické schopnosti a možnosti ovládání vizuálních znaků je mytizovaly a u ostatních vedly k mylnému dojmu, že se jedná o zvláštní vlohu také v myšlení a cítění, navozovaly ostatním známý ostych z nedostatku talentu. Bylo to ovšem něco jiného než u obuvi, kterou si každý také nepotřebuje šít sám - s bouřlivým vstupem obrazů do každodenního života se ukazuje, jak účinně dokáže rozvinout myšlení aktivní tvorba obrazových forem a jak přesvědčivě dokáže podpořit sdělení myšlenek - u kohokoliv, kdo začne s obrazovými prostředky pracovat.

Situace je přesně stejná jako kdysi u rozvoje gramotnosti. Jen navenek byl hloupější ten, kdo nedovedl psát. Dnes přestává být problémem získat v elektronické formě (pomocí kamery či scaneru, ze zásoby obrazů již hotových i ze skutečnosti kolem sebe) jakékoli ikony a pomocí elektronické koláže, klíčování a animace je poměrně snadno velmi rychle přetvářet v obrazy, odpovídající myšlenkám, které chce autor projevit. Naše děti, které se učí ovládat grafické editory, budou mít tuto schopnost za samozřejmou. Námitka o lepší či horší výtvarné hodnotě takto vzniklých obrazů se stává bezpředmětnou, kritériem jejich účinnosti je jejich komunikativnost. Takzvaná výtvarná hodnota (při pluralitní rovnocennosti stylových alternativ) znamená pouze kanál, na jehož frekvenci se sdělení moduluje.

Nebývalá možnost obrazové komunikace nastupuje ovšem s touto možností manipulace s obrazy ruku v ruce. Se vzrůstajícím počtem komunikačních příležitostí se ovšem zvyšuje i množství obrazů do nepřehlednosti, a v tomto plynulém proudu již dá práci nalézt takový, který by se dokázal zásadně vydělit déle trvající nekonvenčností. Obraz, který takto vzbudí pozornost, je bezprostředně masově šířen, variován, takže jeho nekonvenčnost a originalita ve smyslu všeobecné vyjímečnosti se bezprostředně ztrácí. Originalita je nahrazována schopností bezprostřední účinnosti v poznávání a komunikaci. Tím se z obrazové skladby stává čím dál více spíše obrazový jazyk, kterým lze pregnantněji vyjádřit zejména topologické a prostorové zkušenosti, avšak na podkladě metody surrealistické koláže velmi účinně již i psychické stavy.

Rozšíření videa i rozvíjející se počítačové sítě ruší nedotknutelnost uměleckého díla, která byla spjata s jeho originalitou. Žádný z obrazů, které se dostaly do elektronického média, nemá zajištěnu svou konečnou materiálovou podobu. Kterýkoli lze snadno ze sítě vyjmout - dále na něm pracovat - a posléze jej do sítě vrátit... Autorský podíl nevyčnívá skrze jméno autora, ale jeho přínos je organickou veličinou, která umožňuje (často již bez uvedení autorství) vznik a editace dalších návazných a rozšiřujících obrazů, v nichž se posléze původní obraz "rozplyne". Někteří tvůrci se snaží tuto nedotknutelnost označitelné originality bránit, zatímco jiní ji dokáží hodit za hlavu. Vplutí do proudu mediálního světa totiž oplátkou za toto "seberozpuštění" nabízí zúčastněnému podněty přesahující dosavadní meze představivosti.

S elektronickým nosičem se obraz dostává do zatím málo reflektovaných souvislostí. Přestává být předmětem, jímž byl v době deskového obrazu. Při svém množství přestává být exkluzivitou, která by byla ohniskem nějaké zvlášť vyjímečné koncentrace vědomí. Čím dále se ukazuje, že každodenně myslíme a že jsme každodenně mysleli v obrazech, díky tomu, že zrakový smysl je neuronově nejvíce strukturován a zrak postupně převzal kompetence pořádat pro nás celistvost a jednotu světa.

Přítomnost pohybu a vědomí vývoje v dnešní době modifikuje I to, co se dostává do rámu obrazu. Hudební videoklipy a progresivní reklamy nám svými rapidními střihy nedovolují už málem rozeznat předmětnost zachycovaných jevů - zrak je přivykán na skvrny, barevná světla, rytmy. U hracích automatů se nejmladší generace učí odpovídat na tyto podněty příslušně bleskovými pohyby.

Nemáme-li zahynout jako jakési jepice, přilepené svým vědomím na zrakové podněty, je třeba pojmout jiným způsobem i multimédia. V žádném případě nelze rezignovat na tento současně existující vizuální svět, ani se od něj odvracet. Ale naučit každého analýze principů, podle nichž zatím mimoděčně tento svůj vizuální koncept světa zhotovujeme, pomoci mu uvědomit jeho podmínečnost a tak mu nabídnout svobodu v jeho samostatném, uvědomělém vytváření.