"V úvahách o své vlastní práci si Anna Vančátová definovala krajní meze, jichž se chce v obrazech a kresbách vyvarovat: na jedné straně pouhé potvrzování viděného a opakování dávno známého, na druhé straně nebezpečí subjektivní výlučnosti, jež stěží dovoluje komunikaci."

Jiří Kotalík

Mezi obrazy Anny Vančátové - kosmogonie vnitřní a vnější

Svět obrazů Anny Vančátové je jiný než ten námi běžně viděný, a přece skutečný a pravdivý. Ocitneme-li se v jejím ateliéru, který je zároveň i ateliérem jejích žáků dobříšské základní umělecké školy, pohltí nás zvláštní atmosféra barev, vůní a zvuků, která visí ve vzduchu i v prázdnotě ticha a opuštěných lavic, když děti odejdou a malířka zde zůstane sama. V obrazech složených v úhledných blocích v koutě ateliéru je zaklet dvojí prožitek - ryze osobní, imaginární, spočívající v rozpomínání na vlastní dětství a události zasuté někde v podvědomí, a reálný, všedně každodenní - a přesto stále nový a stále se obnovující. Anna Vančátová totiž beze zbytku naplňuje umělecké krédo, že svět, pokud si chceme uvědomit jeho prvotní smysl a krásu, je nutno nazírat očima dítěte, jako bychom ho viděli poprvé v jeho neotřelé a tajemné podobě, kde není nic jednou provždy definitivní. Takové jsou i její obrazy - nedopovězené, poodhalující roušku tajemství do oblastí, kam můžeme vstoupit jen zcela čistí, oproštěni od nánosu stereotypů a konvencí. Děti jsou v nich přítomny (tak jako v jejím životě) nejen jako jedno z hlavních témat, ale i latentně - jako formální inspirace dětskou kresbou. O své celoživotní výtvarně-pedagogické práci (učí na ZUŠ a Gymnáziu v Dobříši) mluví autorka jako o dialogu s žáky a vzájemném překvapování neočekávanými výsledky; ale také jako o svobodě a vlastním vnímání a jeho sdílení s ostatními (viz rozhovor s B. Vachudovou v katalogu k výstavě v GVU v Karlových Varech - Letohrádku Ostrov v roce 2008).

Tento vzácný přístup k pedagogické praxi i k vlastní tvorbě není nikterak náhodný, přímo navazuje na její osobní zkušenost - otec, Bohuslav Maleček, byl významný výtvarný pedagog a spolutvůrce nové koncepce výtvarné výchovy z konce šedesátých let, ona sama pak studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u vynikajících umělců a pedagogů Zdeňka Sýkory, Kamila Linharta a Jiřího Patery a na počátku sedmdesátých let, kdy studium končila diplomovou prací u Z. Sýkory, to byla skutečná oáza svobodného myšlení v době tuhé normalizace. Shodou okolností byli všichni jmenovaní žáci Martina Salcmana a Salcmanova škola je fenomén, jehož význam a vliv nebyl sice v české uměnovědě dosud plně doceněn, nicméně vykazuje stálou životnost a aktuálnost. Anna Vančátová patří k vědomým následovníkům a přímým pokračovatelům této jedinečné tradice a osobitým způsobem ji rozvíjí. Je to dáno nejen jejím důkladným poučením o barvě a výstavbě obrazu na základě cézannovských tvaroslovných principů, ale i kázní, s kterou koriguje svůj v podstatě emotivní přístup k tématu, neboť - na rozdíl od svého učitele Sýkory - nikdy neopustila pole figurace. A tak se v jejích obrazech spojuje důraz na obsahovost - např. v již zmíněných motivech dětství a dospívání, které ztvárňuje s vrozenou ženskou empatií - ovšem v syrových až drsných podobách bez sebemenšího náznaku sentimentality, s uvolněnou, avšak nesmírně kultivovanou malbou, která se v souladu s pojetím tématu vyhýbá jakémukoli projevu efektnosti či bravury a lze ji srovnat snad jen se zcela spontánním projevem rané dětské kresby. Expresivní linie postmoderny, mezi jejíž skromné, a tudíž utajené průkopníky v českém prostředí Anna Vančátová dozajista patřila, má v ní poněkud atypickou představitelku, neboť k naprosté svobodě v zacházení s bohatým aparátem symbolů a významových odkazů, jakož i s formálním odkazem modernismu, dospěla nikoliv ironizující negací klasických modernistických principů a postupů či eklektickým přejímáním tvaroslovných prvků, ale jejich hlubokým pochopením a novým uchopením.

Svým způsobem patří i do linie české grotesky, ovšem v té vážnější, méně hravé poloze s existenciálním podtextem a důrazem na formální vytříbenost projevu. Zájem o barvu a její ryzí kvality ji zároveň řadí do širšího proudu moderního kolorismu, jehož kořeny v českém prostředí sahají přes zmíněnou salcmanovskou tradici až k Janu Preislerovi a počátku 20. století. Lehkost a bezprostřednost malby je v obrazech Anny Vančátové jen zdánlivá, ve skutečnosti v nich jde o úporné hledání gesta či pohybu - ať už je to postava či jiný předmětný motiv - o dosažení jedinečnosti výrazu maximálně úspornými prostředky bez popisnosti, kde kresba a malba se prolínají v uspořádání obrazové plochy, které podléhá exaktním zákonitostem vzájemných barevných a tvarových vztahů. Napětí, které vzniká střetem emocionálního sdělení a intuitivně expresivního přístupu s vědomým respektováním univerzálních principů malířského jazyka, se stává nositelem vyšších kvalit výpovědi, posouvá příběhy a scény z intimního života s celou škálou významových konotací od pouhých ilustrativních či žánrových výjevů k filozofickým metám umění jako jedné z možností poznání světa i sama sebe."

Václav Malina, 2009

"Reflecting on her work, Anna Vančátová has defined the extremities which she has striven to avoid in her paintings and drawings: Thus on the one hand, she has defied an approach limited to a mere acknowledgment of things observed and repetition of things long known; and on the other, she has endeavoured to ward off the danger of yielding to subjective exclusiveness which all but prevents communication."

Jiří Kotalík

Among Anna Vančát's pictures - cosmogony inner and outer

"The world of Anna Vančátová's pictures is different than the one us ordinarily viewed, but still real and true. If we are in her atelier, which is at the same time the atelier her students of primary art school in Dobříš, we are swallowed up by special atmosphere of colors, smells and noises, which is hanging in the air and in void of silence and empty benches, when children leave and the paintress stays here alone. In pictures compound in neat packets in atelier corner is elf-struck double experience - sincerely personal, imaginative, consist in reminiscing on own childhood and events insert somewhere into subconciousness, and real, banal everyday credo - but still new and still renewing. Anna Vančátová fills the art credo that the world, if we want to realize its prime sense and beauty, is necessary regard through child eyes; as it were seem for the first time in its novel and mysterious form, where there is nothing once forever definitive. Her pictures are like this - unfinished, disclosing guise of secret and conventions. Children are in there present (same as in the real life) not only as one of head themes, but also latent - as formal inspiration by child's painting."

Václav Malina, 2009

"Czech painting can be seen to be strongly influenced by French postimpresionism. The same impulses can also be detected in the work of Anna Vančátová, especially in her first phase. She is allured by clear and distinct colours, which are nevertheless subordinate to a synthetic form-an idea appropriated from Matisse. The sovereign dimensional and spatial orientation, based on the differences between tones of colour, which is prominent in Paul Cézanne`s work, is also a distinct feature of her art. The artist rarely develops these inclinations in abstract painting. Only in exceptional cases does she allow herself to be enchanted by the harmony of tones of colour alone or by the beauty of shapes. Essentially her artistic conception is always founded on a direct visual experience. Only having reflected on the relationships between space and form, does she attempt recreate them through art. Her first paintings were landscapes situated around the Vltava - the most well-known Czech river. Her objective was to show the Space and movement in nature through the difference between warm and cold colours. She aimed to express deeper experiences of nature, where the objective features of the landscape are subordinated to the imagination of the artist. As for her cycle of paintings entitled "Old Czech Legends", here she tries to rediscover the pathos of already forgotten myths and indicates the complicated relations of a contemporary person with a memory that is as much individual as collective. Her most recent works explore the relationship between the contemporary individual and the outside world, with elements of the grotesque and poetic symbolism creating fanciful images."

Blanka Jiráčková, 2008

© Colombo & Morten 2006-10